Časopis Myslivost

Červen / 2018

Tvůrce oken do přírody

Myslivost 6/2018, str. 80  Jiří Kasina
Už jako malý kluk jsem hltal knihy o přírodě a obdivoval barevné kresby zvířat. O to více, že jsem od přírody výtvarně nešikovný. A nejvíce se mi vždy líbila ona „okna do přírody“, kresby biotopů, výseky přírody, kde na jednom obrázku bylo vícero druhů zvířat a já pak dětským prstíkem hledal, kde a jaké druhy se v kresbě skrývají. Ani ve snu by mne nenapadlo, že budu mít možnost jednou vidět místo, kde taková díla vznikají a hovořit s tím, kdo je takovým výtvarným citem od přírody nadán. Sedím tedy v pracovně jednoho z domků ve Vlčnově a mým milým hostitelem je výtvarník a veterinář MVDr. Pavel Procházka
 
Mohu Vás na úvod požádat o krátké osobní představení?
 
Jsem veterinář, ale klasickou veterinární praxi už nedělám. Kdysi jsem měl sice na starost klasický obvod, ale pak jsme se přestěhovali sem do Vlčnova, a já zjistil, že jsem tu už pátý, a nebo dokonce šestý, veterinář.
Uvažoval jsem co dál, a rozhodl jsem se pustit na dráhu výtvarníka, malování byla totiž moje druhá vášeň. To bylo na přelomu 80. a 90. let, taková byla doba, kdy všechno začínalo, lidé byli nadšení společenskými změnami, vše bylo takové akční a nové, tak jsem to chtěl zkusit. No a vidíte, trvá to dodnes, malováním se živím na plný úvazek, do práce vlastně sejdu jen do mé pracovny.


 
Kde se ve Vás vzala láska v přírodě?
 
Měl jsem strejdu, kterému jsme říkali strejda podivín, on choval ptáky, byl ptáčník, tam je asi možno vysledovat nějaké to zasetí lásky k přírodě, ale já myslím, že to tak nějak vzešlo samo od sebe. A pokud bych se mohl nějak označit, tak z hlediska lásky k přírodě jsem hlavně ornitolog.
 
Jak jste zjistil vlohy k malování?
 
Už jako dítě jsem maloval pořád něco, technické věci, letadlové lodě, rakety, ale stále víc a víc mě lákala příroda, přírodní tématika, zvířata, hlavně ti ptáci. V době studia na veterinární univerzitě a pak při relativně krátké praxi terénního veterináře, šlo malování poněkud stranou, ale pak stejně převážila láska k malování. Já jsem se uměním nechtěl nikdy živit, rodiče říkali, nechoď na uměleckou školu, budeš dělat jen Leniny, to jsem samozřejmě nechtěl, tak jsem se dal na veterinu. A až po revoluci, kdy jsem zjistil, že tady ve Vlčnově nemohu praktickou veterinu dělat, mi malování přišlo vhod.
 
Výtvarné vzdělání tedy nemáte žádné? A kdo byl vaším výtvarným vzorem, byl-li vůbec někdo?
 
Z hlediska techniky kresby nebo malby opravdu nemám žádné oficiální vzdělání, jsem samouk, ale spíš jen jako bonmot říkám, že mezi mými vzdálenými předky byl slavný Cyril Bouda. Je to hodně vzdálený příbuzenský vztah, viděli jsme se jednou, něco se možná ale přece jen přeneslo.
 
Na co se hlavně ve svých dílech z přírody zaměřujete?
 
Dá se říct, že jsem schopen zobrazit téměř všechno, a dokonce nejen z přírody, dělal jsem kdysi sci-fi a auta, ale příroda vyhrála. Takže v prvé řadě ti ptáci, ale obecně všechna zvířata, moje oblíbené, a asi dnes i nejznámější téma, jsou biotopy, kde se setkávají všechny možné druhy živočichů i rostlin na jednom obraze.
 


Jak vůbec nazývat vaši výtvarnou techniku?

 
Jsem amatér, je to tempera, kombinuji s olejem, akvarelem, petrolejovými barvami. Všechno dělám na papír. Dělám také perokresby, obecně všechno je kresba a malba.
 
A z hlediska druhů se zaměřujete na spíš na českou, nebo i exotickou přírodu?
 
Primárně zobrazuji tuzemskou přírodu, ale protože dlouhodobě spolupracuji s pražskou zoologickou zahradou a v mnoha pavilonech jsou moje kresby, tak se nijak nebráním a rád zobrazuji i exotické živočichy. Například jsem dělal mnoho druhů papoušků, mohu se snad také pochlubit, že v Praze v pavilonu slonů jsou moje velkoformátové kresby ze života slonů, jejich využití k práci. To je třeba dílo, na které jsem docela hrdý, navíc dílo, které vidí každoročně spousta lidí.
 
Takže jste z tuzemské zvířeny už asi zkusil vše?
 
Myslím, že bych měl problém hned teď najít nějakého našeho živočicha, kterého jsem výtvarně nezobrazoval.
 
A co z hlediska osobního vztahu, které zvíře máte rád a které méně?
 
Ptáci jsou na prvním místě, vždyť jsem vám říkal, že jsem hlavně ornitolog.
 
Jsou ptáci na výtvarné zobrazení jednodušší?
 
To bych neřekl, všechno má svoje, je potřeba se poprat s povrchem, správně zobrazit peří, jeho strukturu, z fotografií se to někdy nedá vyčíst, ale jako výtvarník se s tím musím popasovat. Ale stejné je to vlastně i se srstí a povrchem těla savců, nebo jak zobrazit plazy a obojživelníky. Takže bych asi těžko mohl nějak striktně říci, která skupina živočichů je na zobrazení lehčí nebo těžší, mám-li zadání, musím si umět nějakou výtvarnou cestu najít.
To já mám spíš jiný pohled na to, co je těžší a co lehčí. Když vezmu antilopu, jelena, slona, to jsou obecně taková ikonická zvířata, ta znají všichni, a proto je jejich výtvarné zobrazení trochu větší výzva. Když ale vezmu nějakou myš, ta je vlastně jednodušší na zobrazení. Ale to samé je v říši ptáků, když zobrazuji dravce, je to ikona, kresba musí mít nějaký výraz, udělat na diváka dojem, ale když třeba kreslím vrabce, tak sice taky musí být zoologicky věrný, ale ten požadovaný dojem tam není takový jako u dravce.
 
Vím, že nejste myslivec, co je pro vás výtvarnou inspirací?
 
Dost mi pomáhá moje veterinární vzdělání, dovedu si představit, kde je to na těle měkké a kde tvrdé, kde jsou svaly, kde kontury, to mi asi nejvíc pomáhá. Já sice nemám myslivecky nakoukanou zvěř, ale chodím často do přírody. V dnešní době je výhodou, že získáte mnoho obrazových podkladů elektronicky. A nejen snímky, důležitá pro mne jsou i videa, zvlášť to bylo důležité vidět, když jsem například dělal ty slony pro zoo, musíte vidět pohyb a i do statické kresby pohyb nějak dostat.
Uvedu vám ale i jiný příklad, dostal jsem kdysi za úkol zobrazit mloka čínského. Je v podstatě neforemný, nedalo se to nijak výtvarně z fotek uchopit. Ale když jsem si pak pustil video, tak jsem najednou tohoto živočicha začal vidět jinak, hned se mi pracovalo lépe.
Na fotkách jsou živočichové v momentkách, kdy třeba nemají typický postoj, teprve pohyb vás správně inspiruje. Člověk musí mít živočicha prostě nakoukaného.
 
S kým se porovnáváte? Koho si vážíte?
 
Zdeněk Burian, to je velký vzor, jím jsem odkojen jako kluk, to je božský malíř. Mám ale i další kamarády, Honza Hošek, na ptáky Jan Dungel, manželé Knotkovi, my jsme se setkali v Albatrosu při obrovském a oblíbeném díle Světem zvířat. Od té doby se známe. Jinak samozřejmě sleduji všemožné atlasy a knihy ze zahraničí, před revolucí byl problém něco takového sehnat, dneska je takových publikací z celého světa přehršel. Takže vzory, inspirace a nápady se najdou, pak je ale jen a jen na vás, jak dokážete vše to, co jste schopen načerpat, zobrazit finálně na papír v podobě kresby.
 
Je známé, že věrná zoologická kresba dokáže mnohem více říci než sebekvalitnější fotografie…
 
I já jsem si kdysi na začátku kladl otázku, na co kresby, když jsou stále kvalitnější fotografie. Ano, dneska můžete nadělat během chvilky celou kupu snímků a vybrat si z nich deset špičkových, ale vždy je tam zachycen jen jeden okamžik, třeba i v perspektivním zkreslení. Živočich se vám ve volné přírodě nepostaví před objektiv tak, jak potřebujete. To v kresbě si můžete s postojem vyhrát, zdůraznit zoologické znaky, určit si, co přesně chcete divákovi ukázat. Máte-li tedy živočicha dobře nakoukaného a máte-li dobré podklady, tak pak má zoologická kresba mnohem větší vypovídací hodnotu než sebelepší fotografie.
 
Stalo se Vám, že jste se zoologicky seknul?
 
No, mnohokrát, ale já už to mám vyřešené… Víte, já vždy mám od zadavatele nějaký úkol, takže nakreslím a pošlu ke schválení. Respektuji, že zadavatel musí mít větší odborníky na posouzení, než jsem já. Takže taky někdy předělávám, zobrazuji jinak, ale že by byly nějaké vyloženě hrubé zoologické chyby, to už se mi nestává. Ale pravda, pamatuji, že jsem také některé zvíře předělával sedmkrát. A vidíte, tady na stole zrovna máte ukázku jednoho biotopu, a když vidím v pozadí na větvi stromu v lese kalouse, tak by musel být vzhledem k perspektivě k těm zvířatům v popředí veliký jako orel.
 
Když vám někdo zadá druh, který vám není úplně známý nebo je to něco specifického, jak dlouho vám trvá, než nastudujete literaturu, hledáte v atlasech?
 
Já se vždycky snažím, když jsou to druhy, které nejsou naše, jsou exotické, a tím pádem málo známé, dostat od zadavatele alespoň základní podklady. Když budu hledat na internetu, tak mohu najít mladého jedince nebo variantu, která není třeba případná pro požadovanou situaci. Většinou chci, aby mi dali zadavatelé podklady v podobě, jak si představují, jak by to mohlo být zvíře zobrazeno. Jednou jsem třeba dělal kresby do knihy pro Australany, a tam byly druhy, které jsem nejenže neznal, ale já je nemohl najít ani na internetu. Museli mi poslat odkaz na nějakou jejich stránku, kde jsem si ty druhy našel, abych vůbec věděl, jak vypadají.
 
Můžete zmínit nějaká zvláštní zadání, která jste maloval?
 
Mám pocit, že moje práce je monotónní, nejsou tam mimořádnosti, pracuji doma, sejdu o patro níž a jsem na svém pracovišti. Necítím se ani jako nějaký umělec, jsem takový výtvarník řemeslník.
Ale chápu, že chcete vědět něco neobvyklého. Maloval jsem třeba něco, co mi připadalo šílené a nakonec se mi to líbilo - byla to kalamita myší. Jsou náměty, které jsou výtvarně nezvladatelné, to se nedá. V každém případě kalamita myší se mi v první chvíli zdála naprosto šílená, nakonec jsem si našel cestičku, udělal jsem pár propracovaných myší a pak už to bylo, dodělal jsem tu spoustu myší v pozadí a nakonec se z toho vyklubala věc, která se mi líbí.
Ale zcela obecně, kolikrát přijdu ke svým pracím a říkám si panebože, jak jsem to mohl namalovat. Já to odevzdávám s pocitem, že jsem odvedl svoji práci, jak nejlépe jsem mohl a pak se na obraz dívám za dva roky a říkám si ježišmarja, ty nohy jsou neproporční nebo měly být víc vepředu.
Při tvorbě je ale taky důležité svoje vlastní pracovní pohodlí a prostředí. Jednou jsem třeba dělal velkoplošné kresby na panelák, pak se dokonce chystala na pomalování nějaká zeď, ale to se mi nijak nelíbilo, to prostě není ono, to nejsou podmínky a výtvarný prostor, na co jsem zvyklý. Jo doma mám svůj koutek, to mi vyhovuje a tam se mi dobře tvoří. Do terénu chodím jen na inspiraci.
 
Na závěr mi dovolte jednu nevýtvarnou otázku. Jste milovník přírody, veterinář, máte vztah k přírodě, jaký je váš názor na myslivce a myslivost?
 
Mám tady řadu známých myslivců a mám za sebou nekonečnou sérii debat, kdy oni říkají svůj názor na věc a já také říkám svůj názor. Nejširší moment, na kterém se střetáváme, je, že myslivci považují zvěř za svůj majetek, protože se o ni starají, krmí, musí její stavy regulovat. Ale zvěř je přece nás všech, je součástí přírody, nemá majitele. Takže myslivci přece nemohou trestat predátory za to, že jim žerou zvěř. Neříkám, že to je názor u všech myslivců, ale tady na toto občas narážím. To je můj největší problém s myslivostí. Jinak si práce myslivců vážím a respektuji, že mají mít ve společnosti své místo, musí si ale také uvědomit, že svoje hobby každodenně obhajují před veřejností svým chováním a vystupováním, příroda není jen myslivců.
 
s poděkováním za rozhovor připravil Jiří KASINA
vychází v 7:52 a zapadá v 15:58 vychází v 12:39 a zapadá v **:** Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...