Časopis Myslivost

Červen / 2018

Jen tak, se „zelenými“ Dubčekovcami…

Myslivost 6/2018, str. 62  Oldřich Koudelka
Dunaj si netečně spěchal kamsi k stále nepřicházejícímu jaru. Vlny veletoku pod okny mé kajuty botelu Pressburg zůstávaly lhostejné k rozbouřené politicko-společenské situaci v zemi. Snad i půvabné studentky spěchající po nábřeží kamsi k Lafranconi by zajisté daly přednost před zimomřivými demonstracemi u úřadu slovenské vlády, vyvolanými vraždou novináře a jeho přítelkyně, sluníčku, hřejivým paprskům, něžným polibkům a prvním voňavým květinám. Jaro by nemělo začínat tragédiemi… Vše však chce svůj čas, stejně jako si ho vyžádalo moje setkání s MUDr. Pavlem Dubčekem. Váženým člověkem, lékařem chirurgem, myslivcem, milovníkem a ochráncem přírody a v neposlední řadě synem slavného otce. Ale pěkně po pořádku.
 
S doktorem Dubčekem jsme se v cukrárně jednoho z obchodních center v blízkosti bratislavského stadionu Slovan na Pasienkoch nesešli kvůli politice, byť se po pravdě řečeno vždy prolínala a svým způsobem prolíná jeho životem. Tématem našeho setkání byla myslivost, lesnictví, ochrana přírody a lidé kolem nich. Všechno to, co nás kdy spojovalo, aniž jsme se kdy v minulosti potkali. Přesto se při našem rozhovoru nedalo vzpomínkám na jeho otce vyhnout.
„Často mi hovorieval, keď ti bude zle, obráť sa na lesníkov a poľovníkov, tí ti pomôžu,“ říká doktor Dubček.
Ví, o čem je řeč. Po abdikaci z funkce prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa v dubnu 1969 se jeho otec Alexander Dubček stal v polovině ledna 1970 na půl roku velvyslancem Československa v Turecku.
„Stranické vedenie predpokladalo, že emigruje, ale otec sa tajne vrátil cez Maďarsko do vlasti, aby zdielal spoločný osud z národom Československa,“ dodává doktor Dubček. Už v červenci však byl bez zaměstnání a v říjnu po vyloučení ze strany i bez práce. S odstupem času s podporou přátel nastoupil v prosinci 1970 na místo technického pracovníka v Západoslovenských státních lesích se sídlem v Bratislavě. Sídlem včera vrcholného politika a dnes řadového lesníka se stala kancelář na druhém poschodí budovy na Pekné cestě v bratislavských Krasňanech.
Pavlu Dubčekovi tenkrát bylo dvaadvacet roků a rozhodně to neměl jednoduché. „Študoval som medicínu, čakala ma vojenčina a po otcovi som zdedil lásku k prírode. Otec mal v lesnom podniku na starosť podnikové autá a v Pezinku pracoval v dielni. V technickom oddelení zabezpečoval opravy vozidel a technických zariadení. Ešte dodnes mám odloženú motorovú pílu, ktorú si aj sám opravoval a používal.
Zabezpečoval aj náhradné súčiastky pre lesné závody a aktívne sa zúčastňoval aj prác v lesných závodoch a pri výsadbe drevín. Často a rád spomínal na časy, keď sme chodievali s jeho kamarátmi, a to nielen poľovníkmi a lesníkmi, do hory.
Rád chodieval aj na ryby. Na prechádzkach som mu rád nosíval ďalekohľad, ale aj pušku a načúval som rozhovory dospelých o prírode. Neraz som mu aj vyplašil zver, ale vždy sa to obrátilo na žart. Raz kedˇ vyplašený jeleń ušiel, vedľa stojaci priateľ poznamenal: nehnevaj sa Alex, to dieťa malo pravdu, keď skríklo, že je tam jeleň, bol tam, ale už je preč!
Radi sme chodievali na Javorinu, na poľských hraniciach , kde otec po dlhých pochôdzkach nakoniec ulovil medveda škodníka, ktorý v zime miesto spánku napádal dobytok, kone a dokonca v snehu zahnal jeleńa až do obce, kde ho v noci zabil a zožral.“
Nic ale netrvá věčně. Již v roce 1969 byl Alexander Dubček vyloučený ze Slovenského polôvníckeho zväzu, byly mu zabavené lovecké zbraně a musel přestat vykonávat právo myslivosti. Musel odevzdat i rybářský lístek. V čase svého lesnického působení tedy chodil do lesa na brigády.
Ke změně bohužel došlo i v podniku, který ho v tom období zaměstnával. Nový ředitel důsledně plnil své stranické i personální povinnosti. Alexander Dubček musel zmizet z očí a putoval do vývojové dílny mimo Bratislavu, do Pezinku. Navíc tehdejší ministerstvo vnitra začalo akci s názvem Breza, což byl trvalý a systematický dozor nad bývalým vrcholným politikem, jeho rodinou a nejkontaktnějšími známými státní bezpečností. Tato akce se nevyhnula ani lesníkům a myslivcům, kteří Alexanderovi Dubčekovi v tom čase nezištně pomáhali.
„Aj tak vätšina jeho bývalých kolegov na otca spomienala ako na dobrého človeka, který rád chodieval v lesníckej uniforme, ctil ju, ako aj celý lesnícky stav. V dielňach sa ako mechanizátor vyznal. Keď chýbali ľudia, nemal problém, dať sa do montérok, zvariť a urobiť, čo bolo treba. Bol vyučeným strojníkom a naozaj to remeslo ovládal.
Spolupracovníci oceňovali jeho ľudskosť, prístupnost a slušnosť, ktorá bola jeho veľkou devízou v osobnej i pracovnej rovine. Z domu si nosil raňajky, desiatu i obed. Nezvýšil hlas na nikoho, vedel sa ovládať.
Mal rád fyzickú prácu, hlavne sa venoval záhrade, pri ktorej myšlienkami nemusel myslieť na príkoria, ktoré sa páchali na národe a rodine.
Otec mal rad šport, predovšetkým vodácke športy,volejbal, futbal, mal rád hudbu, kultúru, umenie. Mal veľa priateľov medzi umelcami, hercami, spisovateľmi, lekármi a vedcami, ktorí sa nebáli nás v rodine navštěvovat, aj ked to bolo v tých časoch riskantné.
Keď otec nemal prácu, tak mu lesníci a priatelia nosili ryby a zverinu, aby nám aspoň pomohli s obľúbenými potravinami. Ja som v tom čase bol jedíny z rodiny, který mal pravidelný príjem. Na škole som dostával sociálne a prospechové stipendium, mladší bratia boli žiaci, matka a otec bez práce.
Po skončení vysokej školy nebolo pre mňa ako lekára s nemom Dubček miesto, tak som bol nejaký čas pracoval ako nočný strážnik. Neskôr ma dali do nemocnice na Záhorie, lebo s tým menom bolo neprijatelné, aby som pracoval v hlavnom meste.
Ďakujem však našim Záhorákom, aj priateľom z Moravy, že ma presvědčili, aby som si obnovil poľovnícky a rybársky lístok, aj ked to v tom období prinášalo úskalia. Chodil som teda do prírody v zelenom, aj keď som nemal zbrane,“ vzpomíná Pavol Dubček.
Do důchodu odešel jeho otec Alexander ze Západoslovenských státních lesů v roce 1985 a jeho patnáctileté působení v lesnických řadách připomíná pamětní mramorová deska odhalená v roce 1998 při vstupu do budovy, kde jako lesník začal působit. Dnes je to sídlo Lesní správy Bratislava, odštěpný závod Smolenice, státní podnik Lesy Slovenské republiky.
 
Jak doktor Pavol Dubček říká, Alexander však své tři syny nikdy nevedl pouze k myslivosti, už vůbec ne, coby zjednodušenému synonymu lovu, ale výhradně jako k ekosystému, celku, který po celý život aktivně ovlivňuje každého člověka.
„Prírodu sme spoznávali ako celok zo všetkými jeho krásami. Mal som rád každého chrobáčika, žabku, hada. Veľa som chodieval do prírody s fotoaparátom. Raz som si z Židlochovickej obory priviezol poraněnú sovu ušatú. Otec hovoril, že zahynie, ale ja som v nepoužívanej práčovni nášho domu zbudoval malú voliéru a staral sa o ňu až vyzdravela. Bol som veľmi natešený kde zdravá lietala a sadla mi na plece a ruku! A otec so mnou. Stala sa miláčikom rodiny a spoznala nás podľa zreníc. Na bratov reagovala obrannými reflexami, mňa vítala s radosťou.
Od detsva som choval rôzne druhy zvierat a otec mi v tom nebránil. V dolnej, nepoužívanej časti domu, som si zriadil malú zoo. Choval som jašterice, chameleony, užovky, pytony, kanáriky. Raz po ceste do školy som chytil poraneného havrana. Zvykol si u nás, vyliečil sa a stal sa kamarátom. Ten čierny vták hneval mamu, pretože skoro ráno robil krik a roztĺkal tvrdé kôrky z chlebíka, čo jej nedalo spať. Užovky mamu zasa vylakali, keď po dlhšej dobe prišla do práčovne kde som ich choval a bola ich plná podlaha. Najväščím prekvapením pre známych bol pyton tmavý, ktorého som od maličkého vychoval až do viac ako šesťmetrovej dlžky a bol tak krotký, že som ho nosil na pleci a sám vliezol do kufra v aute, keď sme išli na výlet s detmi.“
Díky neustálému pobytu mezi „opravdovými“ lesníky a myslivci poznal Pavol Dubček řadu skutečných, nefalšovaných profesionálů, pro které myslivost nebyla jen prostředkem pro nekontrolovatelné hromadění trofejí, ale zejména tradiční hodnotou a nedílnou součástí životní filozofie.
U Dubčekovcov se scházeli lidé, kteří lesu a přírodě rozuměli, přistupovali k nim s nevšední pokorou a láskou. „Človeku prináša príroda to, čo mu civilizácia uberá. Vždy som sa tešil, aj dnes teším, z rozprávania tých, který prírodu naozaj spoznajú, každodenne sa s ňou stretávajú a ona ich obohacuje. Viete, aj ked je Slovensko malé, tak stále vďaka svým početným kamarátom a mnohým lesníkom spoznávam nové lokality, taktiež je tomu na Morave aj v Čechách.
Nedávno som bol v južných Čechách, navštívil som tie najmenšie vesničky pri Šumave. Veď to je nádhera! Vždy som znova a znova očarovaný. Stredná Evrópa je prírodný skvost, ktorý je treba si chrániť, hýčkať.
A všetko, čo zo sebou nesie poľovnícke srdce, o čom rado rozpráva, je budúcnosťou nielen poľovníctva, ale aj vzťahu člověka k prírode. Preto sa medzi horármi, čo vedia rozprávať, cítim ako v rozprávke.. Som doma, nech je to kdekoľvek. Ľudská civilizácia je výrazne kratšia, ako existencia prírody, preto je našou úlohou, aby sme s prírodou spolupracovali. Patrí sa podakovať predošlým generáciám lesníkov, že nám zachovali prírodu napriek tomu,že globalizácia je neuprosná.“
 
Často se říkává, že myslivec bez psa je poloviční myslivec. Nejinak tomu bylo i v početné a hodně rozvětvené rodině Alexandera Dubčeka. „Otec tu filozófiu ctil, vždy u nás bol ktosi doma, aby sa o psíka postaral. Mali sme vždy staršieho a mladého štvornohého priateľa, aby sa ten mladší čosi zavčasu priučil. Pes je súčasťou rodiny. Posledného psíka, kterého som mal, bol drsnosrstý jazvečík. Mimochodom to bolo v čase, keď som kvôli otcovej minulosti nemohol pôsobiť v Bratislave a bol som na Záhorí. Psík bol úžasným spoločníkom, kamarátom, priateľom a výborný durič a stopár. Vo vojenských lesoch ako aj inde na Záhorí sme mali krásne zažitky s priatelmi, kde sme sa vyžívali ako psovodi. Viete pán redaktor, kynológia je opät o stretnutí človeka s prírodou a jej krásami.“
Doktor Pavol Dubček nerozlišuje mezi lidmi, lékaři, myslivci, stejně jako jeho otec vnímá dobré a špatné lidi. Ty se srdcem a bez citu. Ty s lidskostí a bez ní. V čase, kdy si Československá myslivecká jednota připomíná pětadevadesátiny, spatřuje vzájemnou vazbu slovenských a českých myslivců v jejich lidských kontaktech a kamarádství.
„To priateľstvo nikdy nikto nemohol zpretrhať, matka príroda nepozná hraníc, je to príbeh času a konkrétních ľuďí. Všetko sa mení, ale stále som toho istého názoru jako otec: aby si človek uvedomil, kam vo vzťahu k prírode môže zájsť, aby zostal človekom.
Stále som v kontakte s kamarátmi nielen na Záhorí, v okolí Trenčína, na Poloninách, v Strážovských vrchoch, Fatre, ale aj Čechách, Rakúsku a iných častiach matky Zeme, aby sme vzdali lásku k prírode. Poľovníctvo sa stalo súčasťou histórie našich národov, je v prvom rade starostlivosť o prírodu a lov je potom odmenou. Na to netreba zabúdať.“
 
Náš rozhovor se přiblížil ke konci. Stejně jako byl prázdný šálek čaje a kávy, který jsme měli před sebou. Byl o setkání lidí, kteří by si měli o čem povídat hodně dlouho. Doktor pospíchal za svými povinnostmi, já za chřipkou, která mne v Bratislavě měla sebrat a nakonec při cestě domů pořádně skolila. Jako pohled na ta úžasná děvčata, spěchající kamsi ke kolejím Lafranconi…
Setkání s Dubčekovci bylo něčím víc, než setkáním s překrásnou, byť ne ještě stále jarní, Bratislavou…
 
Oldřich KOUDELKA
Ilustrační foto archív Pavola Dubčeka
 
 
 
vychází v 7:55 a zapadá v 15:59 vychází v 14:09 a zapadá v 3:30 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...