Časopis Myslivost

Říjen / 2018

Přikrmování srnčí zvěře

Myslivost 10/2018, str. 44  Ivan Soukup
O tom, že v přírodě dochází činností člověka ke změnám, které myslivosti neprospívají, není pochyb. Trudná pozorování myslivců byla zveřejněna vícekrát na stránkách tohoto časopisu. Jen myslivec postižený slepotou by nezaznamenal devastaci přírody a v důsledku toho úbytek až vymizení dříve hojné drobné zvěře, nárůst stavů černé a introdukované zvěře, ale i změny v chování, pastevních rytmech, denní nebo noční aktivitě, zdraví a plodnosti naší původní krásné srnčí zvěře. Lze ještě hovořit o přírodě nebo přírodním prostředí, které by mělo být domovem zvěře a mělo by umožňovat i provozování smysluplné myslivosti? Obávám se, že nikoli. Spíše se ztotožňuji s názorem, že příroda byla vinou společnosti změněna jen na zdroj surovin
Lze za těchto podmínek ještě hovořit o zemědělské půdě, když je na ní hospodařeno těžkotonážní technikou, latifundárním způsobem, bez využití stájových hnojiv a s jednotvárným zastoupením a nedostatečným střídáním zemědělských plodin? Myslím, že ne. Půda byla přeměněna na substrát, který, je-li frekventně ošetřován chemických prostředky, nejlépe v kombinacích, porodí jedinou rostlinu, zato s vysokým výnosem.
Lze ještě hovořit o zemědělství, které nepochybně hraje prim v přetváření krajiny a je hlavním viníkem probíhajících změn? Těžko. Jedná se o podnikání na půdě a s půdou, jehož jediným cílem je využití dotačních titulů a dosažení vysokého zisku. Zemědělci, až na výjimky, vymizeli. Nastal čas chemiků, nebo výstižněji jedařů.
Že se jedná o stav trvale neudržitelný je zřejmé nejen myslivecké veřejnosti. Na kontaminaci podzemních vod pesticidy je odborníky upozorňováno. To, že 6 z 10 Čechů má v sobě Roundup se ví, stejně jako to, že obilniny jsou způsobem svého pěstování rostlinou s nejmenší schopností zadržovat vodu v přírodě. Velmi přesně, otevřeně a pravdivě je na základě odborných posudků popsán stav krajiny v Koncepci boje proti dopadům sucha, kterou schválila vláda (bohužel ta minulá). Tato koncepce se měla stát výchozím bodem pro zahájení realizace kroků k nápravě stavu přírodního prostředí.
Informací o mizení přírody a její devastaci je tedy dostatek. Bohužel u většiny obyvatel této země, a bohužel už nejen té městské, povědomí o stavu přírody zcela chybí, nebo se setkává s nezájmem. I proto nápravné kroky jaksi váznou. Vítězí lobby podnikatelů na půdě a návazných oborů, čemuž se nelze divit. Ryba smrdí od hlavy.
 
Je překvapující, jak je srnčí zvěř schopna adaptovat se na takto rychle se měnící podmínky jejího životního prostoru. Co je to za živočicha, který je z lánu, kde se ráno paství, vyhnán postřikovačem, aby se na něj vrátil pastvit odpoledne, kdy je vypuzen ze sousedního pole opět postřikovačem?
Co je to za organismus, který když přetrpí takové chemické útoky, přežívá ve vyprahlé krajině po sklizni plodin, přeměněné na několik týdnů v hliněnou poušť?
Tento úžasný tvor, jež je v průběhu dne vyrušován neukázněnými návštěvníky polí a lesů, změnil svůj přirozený rytmus života na noční aktivitu. Obdivuhodné! Není to beze ztrát, a pokud nedojde k zastavení bezohledného vztahu lidí k přírodě a jejím obyvatelům, může srnčí zvěř postihnout stejný osud, jako zvěř drobnou.
 
Veden snahou a motivován k záchraně mé oblíbené srnčí zvěře jsem s velkým zájmem pročetl knihu Pavla Scherera, Srnčí zvěř III., věnované z větší části výživě a přikrmování srnčí zvěře. Hledal jsem informace, zkušenosti a doporučení autora ke zlepšení potravní nabídky nejen v zimním období, reagující na současný stav krajiny. Přikrmování je jeden z významných faktorů, jak zachovat stavy srnčí zvěře na úrovni schopné reprodukce.
Po prostudování publikace jsem nabyl maličko dojmu, že částečně vychází z pozorování v polodivokém chovu srnčí zvěře. Nicméně svým obsahem byla kniha pro mě inspirativní a rozhodl jsem se k realizací některých z doporučovaných zásad v honitbě, kde působím. Takový terénní pokus v období říjen 2017 až květen 2018, s netypickou zimou, která kromě čtrnácti dnů se slabou sněhovou pokrývkou vlastně ani zimou nebyla. I přesto jsem zaznamenal některé zajímavé aspekty v chování zvěře v souvislosti se zavedeným způsobem přikrmování a myslím, že by bylo prospěšné je sdílet.
 
Naše honitba se nachází v příměstské oblasti Slánska, její výměra je 2125 ha, je převážně honitbou polní. Povětšině suchomilný borový les zaujímá střední část honitby o rozloze asi 250 ha.
Slánsko je známou oblastí srážkového stínu, takže zdroje vody pro zvěř jsou často značně omezené. V posledních letech jsou polní části honitby obdělávány intenzivně, se všemi dopady na přírodu a zvěř, což znamená bezorebné postupy, absence využití stájových hnojiv, rychlopojezdová technika se širokým záběrem, likvidace mezí, remízů, solitérních stromů, bez mokřadů. Téměř výhradně jsou pěstovány pouze obiloviny a řepka. Vše pod extrémním tlakem pesticidů.
Důsledkem toho křepelky vymizely, koroptve lze spočítat na prstech jedné ruky, zaječí a bažantí zvěř je vzácná. Černá zvěř v honitbě zdomácněla a je celoročně lovena. Srnčí zvěř se zatím drží na stavech umožňující citlivý průběrný lov. V minulosti se v honitbě trofejově i ve zvěřině vyskytovaly silné kusy vzácně. Vlivem omezení potravní nabídky a velké výměry ploch osetých řepkou je postižena reprodukční schopnost srnčí zvěře, častěji jsou pozorovány nevodící srny nebo srny jen s jedním srnčetem.
V honitbě mám na starosti čtyři krmná zařízení, jejich polohu jsem označil v přiložené mapce.

mapy-2.png

Krmné zařízení č.1 bývalo zásypem pro bažantí zvěř. Je situováno na vyvýšeném místě v těsné blízkosti potoka, poblíž místní komunikace. Leží v místě, které srnčí využívá k přechodu silnice z polí do křovinami zarostlé stráně a je zvěří po zakrmení pravidelně navštěvováno. Přilehlý lán pole byl v popisovaném období oset řepkou olejnou.
Krmné zařízení č. 2 sloužilo rovněž jako zásyp pro pernatou. Leží na okraji lesa v pásu akátů, okolní polnosti směrem západním, byly po sklizní obilovin podmítnuty, ostatní byly ponechány zarostlé vzešlým výdrolem po sklizni obilí, následně podmítnuty v předjaří, samozřejmě po předchozí desikaci totálním herbicidem. V blízkosti zásypu jižním směrem se nacházela zatravněná louka.
V zařízeních č.1 a 2 byla umístěna dřevěná koryta pro aplikaci směsi z jadrných produktů.
Krmné zařízení č. 3 je krmelcem pro spárkatou s jeslemi pro objemné krmivo, korytem pro krmivo jadrné a nádobou pro minerální liz. Stojí ve výběžku vysokého borového lesa. Stejně tak zařízení č.4, které je umístěno na rozhraní lesa a osázené travnaté paseky.
Ve sledovaném období byla do uvedených krmných zařízení zavážena směs jadrných krmiv každých 10 až 14 dnů. Složení směsi bylo neměnné, následujícího složení: zadina ječmene, pšenice, vojtěškové granule a slunečnice. Zastoupení komponent ve směsi bylo ve stálém poměru: 40 kg ječmene, 10 kg pšenice, 6 kg vojtěškových granulí a 1,5 kg slunečnice. Kromě toho byla zvěři poskytnuta letnina z dubových výhonků, předložená do jeslí a na plochu zásypů v době ochlazení nebo sněhové pokrývky. Ve sledovaném období odhaduji, že krmná zařízení navštěvovalo 18 až 25 kusů srnčí zvěře.
Za zajímavé považuji, že každé krmné zařízení se „chovalo“ jinak. Po zavezení krmiva srnčí zvěř krmivo rychle našla a v podstatě po 14 dnech byly na všech místech stopy zvěře a úbytky krmiva, svědčící o pravidelných návštěvách.
Nejrychlejší návyk a nejvyšší spotřeba krmiva byla na počátku krmného období v zásypu č. 1 v blízkosti pole s řepkou, kde byl zvěří průběžně konzumován veškerý objem krmiva, včetně vojtěškový granulí. S postupem času se do zařízení naučilo létat zpěvné ptactvo. Lákadlem pro ně bylo nejspíš slunečnicové semeno, které zmizelo ze směsi po několika dnech od předložení, následně pak i obiloviny, a ve směsi se začalo objevovat významné množství trusu pěvců. Domnívám se, že toto znečištění, i přes moji snahu separovat trus sítem, snižovalo atraktivitu poskytovaného krmiva natolik, že jeho spotřeba v porovnání s ostatními krmelišti klesala. Koncem dubna již nebylo nutné do tohoto zařízení krmivo přivážet.
V krmném zařízení č. 2 nepůsobilo škody ptactvo, ale černá zvěř. Neomylnými stopami jejího řádění bylo nejen přerytí okolí zásypu, ale i otěry i na sloupcích zásypu, dokonce i uvnitř. Černá zvěř si v tomto místě rychle zvykla na pravidelné zavážení krmiva a obávám se, že byla záhy jeho hlavním konzumentem.
Podobný osud stihl i krmelec označený číslem tři, ale až v předjaří. Do té doby byl podle stop pravidelně navštěvován zvěří srnčí, která se v jeho blízkosti i zdržovala. Na jaře byl podmítnut lán pole v blízkosti tohoto krmeliště a srnčí zvěř změnila stanoviště. V jarních měsících pak již konzumaci krmiva obstarala spíš zvěř černá. Průvodním jevem jejich přítomnosti bylo i poškození krmelce .
S nejlepšími výsledky s použitím příkrmu uvedeného složení jsem se setkal v krmném zařízení č.4. Možná je to tím, že neleží v místech koncentrace ptactva, ani na spádech černé zvěře, možná ale i tím, že konstrukce tohoto krmelce (dlouhá nízká střecha a koryto zasunuté pod ní), nedovolila černé zvěři přístup ke krmivu. Podle množství stop, trusu i zálehů v bezprostřední blízkosti krmelce si troufám tvrdit, že krmelec byl využíván výhradně zvěří srnčí. Spotřeba krmiva byla kontinuální, a to i v měsíci květnu, v uvedených intervalech zavážení nebylo krmivo nikdy zcela spotřebováno, k nadměrné konzumaci nedocházelo. Domnívám se, že by bylo možné zde předkládat krmivo srnčí zvěři celoročně.
 
Co říci závěrem? Krmivo uvedeného složení bylo srnčí zvěří ochotně a stabilně přijímáno a nebyly pozorovány příznaky průjmu nebo jiných dietních poruch v okolí krmných zařízení. Myslím, že i vyšší zastoupení pšenice ve směsi by bylo bezrizikové.
Za velmi významné považuji zamíchání vojtěškových granulí do krmné směsi obilovin. V uvedeném období bylo spotřebováno 80 kg vojtěškových granulí, což odpovídá zhruba 100 kg vojtěškového sena (asi 11 balíků). Dostat do srnčí zvěře objemné vojtěškové seno v tomto množství v přirozeném stavu je nepředstavitelné a dietetické působení směsi obilovin a vojtěškových granulí je bez diskuse velmi přínosné. Myslím si, že tlupa srnčí zvěře, jejíž stávaniště bylo na řepkovém lánu, dokonce tuto složku poskytovaného krmiva aktivně vyhledávala.
Veškerou investici do přikrmování srnčí zvěře tímto způsobem může mařit jak zpěvné ptactvo (budiž pěvcům odpuštěno), tak ale zejména černá zvěř. Pokud není krmné zařízení umístěno mimo spády černé zvěře a nebo zabezpečeno proti ní, může se jednat doslova a do písmene „házení perel sviním“.
Protože stávaniště tlup srnčí zvěře a ochota předkládané krmivo konzumovat se může v průběhu i zimního období kvůli změnám na polích změnit, myslivec, který se stará o krmné zařízení, by měl při přikrmování srnčí zvěře dostát základu slova, kterým je označován, a myslet. Místo přikrmování není od věci změnit nebo i přikrmování ukončit, zejména v případě, kdy zařízení zapachuje, demoluje a vybírá pravidelně černá zvěř.
Přikrmování podle rad z výše uvedené publikace bylo pro mě zajímavou inovací myslivosti. S rodinnými příslušníky jsme i díky pomoci a vstřícnosti správce lesa vysázeli stromořadí jeřabin na hranicích lesa a v příštím roce uvažuji o zvýšení podílu pšenice v předkládané krmné směsi (bývá dostupnější než ječmen a oves), zařazení travní řezanky do směsi použitých jadrných krmiv namísto vojtěškových granulí (nejsou úplně levné) a přídavek sušených jeřabin pro jejich výborné léčebné a dietetické působení (snad je ptáci nevyzobou).
MVDr. Ivan SOUKUP
 
 
 
vychází v 6:02 a zapadá v 20:01 vychází v **:** a zapadá v 15:12 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...