Časopis Myslivost

04 / 2003

Pár slov o historii naší lovecké kynologie

Vladimíra TICHÁ
Pár slov o historii naší lovecké kynologie
V letošním roce uplynulo osmdesát let od založení Československé myslivecké jednoty. Takové výročí je určitě příležitostí k zamyšlení nad tím, co bylo, co je a co bude. Stará moudrost praví, že bez dobrého loveckého psa není ani dobrého myslivce a tak se kulaté výročí týká nejen myslivců, ale i loveckých psů.
O tom, že lovecká kynologie má v našich zemích dlouhou tradici asi není třeba nikoho přesvědčovat a připomínání loveckých psů českých panovníků nebo v XIX. století zakládaných myslivecko-kynologických organizací je zbytečné. Většina o kynologii a myslivost se zajímajících lidí také určitě ví, že z naší země pochází dvě lovecká plemena. Český fousek, jehož chov má dlouhou historii, byl mezinárodní kynologickou organizací Federation Internationale Cynologique (FCI) uznán v roce 1964 a je typickým představitelem ohařů. Druhé plemeno, český teriér, se dnes velmi často stává spíše psem společenským, ale stále najde uplatnění i tam, kde je třeba norníka a barváře. Český teriér byl FCI uznán v roce 1963.

Historie české lovecké kynologie je dlouhá. Pravdou ale je, že jasnější celkovou koncepci získal u nás chov loveckých psů až po 1. světové válce a to v poměrně úzké návaznosti na založení Československé myslivecké jednoty. Důvodů bylo několik, tím nejpodstatnějším ale asi byla skutečnost, že mezi zakladateli myslivecké jednoty byly výrazné osobnosti z řad kynologů, zvláště pak asi největší postava naší kynologie - pan Karel Podhajský. Právě on dal impuls k založení dobře vedené plemenné knihy a také sjednotil hodnocení výkonu loveckých psů.

Dvacátá léta minulého století byla příznivá pro různou spolkařskou činnost. Stejně jako v dalších státech i u nás se chtěli sdružovat chovatelé, majitelé a příznivci jednotlivých plemen a tak začali vznikat první chovatelské kluby. Řada z nich pracuje až do dnešní doby a kdo by si dal práci a zpracoval jejich historii , získal by slušný obrázek o tom, jak se postupně měnil přístup k chovu loveckých psů a jak jednotlivá plemena získávala, ale i ztrácela oblibu. V třicátých letech minulého století u nás působil například Klub pro anglické lovecké psy v ČSR, Klub Krátkosrstý ohař v republice Československé, Československý klub pro lovecké spaniely, Kynologický klub Český fousek, Klub chovatelů foxterrierů v ČSR a Československý Terrierclub. Vznikaly první podmínky pro zařazení psů a fen do chovu a přesto, že lovecká kynologie byla, je a bude v prvé řadě o výkonu, nezůstával stranou ani exteriér psů. Tehdejší chovatelé si uvědomovali, že vzhled jednotlivých plemen se odvozuje od práce, kterou mají vykonávat a že ti, kdo formulovali jejich standardy, dobře věděli, proč má určité plemeno vypadat tak, jak je požadováno. To, že chov loveckých psů byl vnímám jak z pohledu výkonu tak exteriéru dokazují například podmínky pro cenu, kterou na mezinárodních výstavách věnoval ohařům Ústřední spolek pro ochranu honby a chov loveckých psů v Čechách. Jednalo se o Putovní pohár Karla Podhajského o kterém se ve výstavním katalogu z roku 1936 píše:

"Putovní pohár Karla Podhajského může býti zadán pouze členům Ústředního spolku (nejkratší členská doba 3 roky) na ohaře vlastního pěstění. Při stejné kvalifikaci více psů rozhoduje doba členství. Nárok na pohár přiznává se členu za nejlepšího loveckého psa - ohaře, který kromě chovné známky výborné obdržel na podzimních zkouškách I. cenu."

Exteriér chovatele zajímal, ale je třeba konstatovat, že chov u nás po celou dobu trvání byl opravdu chovem zaměřeným hlavně na povahové vlastnosti psů a z nich vyplývající možnost využití při výkonu práva myslivosti. Není moc států, v kterých by se mohli chlubit tím, že tak dlouhou dobu jako u nás bylo absolvování zkoušek jednou ze základních podmínek pro využití psa nebo feny v chovu. Zkušební řád, který pro psy loveckých plemen zhruba před osmdesáti lety vypracoval pan Karel Podhajský, položil základ pro hodnocení výkonu psů, hodnocení, v kterém se na různých úrovních pokračuje i v současné době.

Jednotlivá lovecká plemena se sdružovala v chovatelských klubech, ale zároveň se hledaly společné kontakty. Dobrým prostorem se stal časopis Stráž Myslivosti , na jehož stránkách se pravidelně kynologická problematika objevovala a který byl spolu s časopisem "PES" označován jako "úřední věstník" kynologického svazu a sdružených spolků. Ten, kdo se dostane k článkům z dřívější doby zjistí, že to, co kynology (a nejen lovecké) trápí dnes, trápilo je i před padesáti, šedesáti či sedmdesáti lety. Namátkou stačí vyjmenovat několik článků z XVI.ročníku Stráže myslivosti - prof. Fr. Kincl: Příprava mladého ohaře, Králová: Čtení pro majitele španělů, (pod jménem Králová se v tomto případě skrývá dáma, kterou generace chovatelů, majitelů a příznivců slídičů znají pod později vyvdaným jménem Štěrbová), K. Slimák: Degeneracia psov, T. Rotter: Pachová práce psa, H. Wenzel: Pes na jarní zkoušky.

Dnes se v České republice chová několikanásobně více plemen než v době, kdy vznikala myslivecká jednota a stále přibývají plemena nová. I teď se chovatelé psů jednotlivých plemen sdružují v chovatelských klubech a i teď platí, to co platilo dříve, tedy že základem chovu je chovatel a že bez zodpovědných chovatelů asi nebudeme mít kvalitní psy. Dnešní lovecká kynologie se ale potýká s několika problémy, které naši předchůdci neznali. Do této oblasti spadají někdy rozumná, ale zdá se, že častěji z odborného hlediska nesmyslná legislativní opatření, spadá sem i změna životního prostředí a z ní vyplývající nedostatek zvěře a spadají sem i rozdílné názory na využití psů. V některých státech se plemena s dlouhou loveckou tradicí stávají plemeny společenskými. Důvodů je k tomu celá řada, mezi ty nejpodstatnější asi patří skutečnost, že se stoupajícím počtem psů klesá možnost jejich praktického využití a pak také elegance a líbivost loveckých plemen, která přitahuje i lidi, kteří s myslivostí nemají nic společného. Podobné trendy je možno vidět i u nás. Platí, že móda se netýká jen oblečení nebo typů aut, ale že u některých lidí ovlivňuje i volbu plemene psa. Loveckou kynologii čeká hledání odpovědí na řadu otázek. Můžeme se ptát, zda se stanou i u nás z dříve typicky loveckých plemen společenští psi, zda se stane z převážné části výcviku loveckých psů spíše sport než přehnaně řečeno každodenní pracovní pomůcka a zda budou zkušební řády postaveny na specializovaném či všestranném využití psů při výkonu práva myslivosti nebo na standardem plemene požadovaných pracovních vlastnostech. Určitě se najde řada dalších otázek a odpovědět na ně nebude jednoduché. Podmínky pro zařazení do chovu určují chovatelské kluby a je tedy asi jako první čeká nutnost se nad lecčím zamyslet. Budou muset zvážit, zda jejich chovné podmínky chov plemene tlumí či podporují, zda odpovídají současným požadavkům a to i v otázce zdraví, zda jsou vůbec pro obyčejného smrtelníka splnitelné a zda někdy i v této oblasti neplatí, že méně znamená více. Lze si jen přát, aby odpovědi na položené otázky hledali lidé s praktickými zkušenostmi a vztahem ke psům, aby k závažným rozhodnutím nedocházelo perem a od stolu, aby ti, kdo budou rozhodovat, byli schopni kompromisů a aby nezapomínali, že standardy jednotlivých plemen nehovoří jen o exteriéru, ale i o povaze a že právě povaha byla důvodem, pro který určité plemeno vzniklo a že by byla velká škoda něco tak důležitého a podstatného opustit.



vychází v 7:29 a zapadá v 18:00 vychází v 22:26 a zapadá v 14:06 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...