Časopis Myslivost

02 / 2003

BESINA

Ota BOUZEK
BESINA
Se zetěm kopeme hrob. Je to špatná, moc špatná a smutná práce, to se ví, jak by ne. Zvláště pak, je-li 27. prosince. Všude leží tma, pod nohama chrupou haldy zmrzlého sněhu a rozbředlou břečkou solené cesty se hrne auto za autem. Lidé přijíždí do hor oslavit Silvestr. Budou juchat, smát se, střílet petardy, vítat nový a loučit se se starým rokem. Ale co my? Zem je zmrzlá na kost, nekopná a do toho všeho občas ukápne slza. Jenže nestačí, soli v ní je málo, mráz se jí vysměje. Jí i nám. Ještěže noc ví, co se v takové chvíli patří a přes všechen ten hukot motorů, troubení a hulákání cizinců, vypadá smutečně.
Kopeme hrob. Nebude ani v lese, ani na zahradě. Tak někde mezi, u křížku, vedle už dva roky pod zemí odpočívající psí matky Axy. Je to v tom našem světě ale všelijak a mnohdy roztodivně zařízené. Jednou se stanou věci nečekané, pro radost, jindy přijdou na řadu ty k pláči. Pořád jenom nahoru a dolů, nahoru dolů, nic mezi tím, málokdy něco normálního. A ani neznáš čas, kdy co přijde, to prý je ta spravedlnost. Možná, kdyby měl každý všeho stejně, byla by o něco spravedlivější, jenže člověk se nemůže míchat někam, kde ho nechtějí. Besino! Jistota beztak není žádná. Jedině dneska ano, dneska snad. Matka s dcerou se zase setkají, opět budou spolu.

Krumpáč do země nechce, ta se brání, promrzlá až hrůza. Ale musíme ji rozetnout, načít, dostat se do ní, musíme přece, tak jak se patří, pohřbít naší Besinku! Při každé další ráně lopatou zabrní v dlaních. Do hlavy se žene strašlivý, rozpínavý, zdá se, že až nezvládnutelný smutek. Bolest a smutnění se mísí i bratří se vztekem. Proč zrovna ona, a proč zrovna takhle najednou? Mozek si chce zachovat prvenství v těle Homo sapiens, dekorum, na které si navykl, ale prolíná se s beznadějí. Cítím to na sobě. Kopej Radku, kopej. Prosím tě, kopej. Hm. Mlčíš. Co bys povídal. Je ti na nic. Jako mně, smutno, ukrutně smutno. A blbec by řekl - pes, co blázníte, byl to jenom pes. Jo, jo, blbec, jenom blbec by mohl něco takového vypustit z úst. Zeťák mlčí a těžkou železnou tyčí urputně mlátí do betonových drnů. Je to sportovec, chlap plný síly. Divoce, vztekle, zoufale, tluče matičku zem, co sil má, a pro Besinu, pro ní hloubí místo posledního odpočinku. Bije ji jako zběsilý, rozumu zbavený, dobrý chlap, co by jindy kuřeti neublížil. Musí, pomáhá to proti pláči, proti bezradnosti. Co naděláš se smrtí? Vždyť měl ten mladý kluk Besinu také rád. To se pozná. A co já, když tolik jako moje "jeho" Besina přece jenom nebyla. Tak, sakra, co já! Stárnu, proto čím dál víc pohřbívám své bližní. Stárnu, ale co, to je o té spravedlnosti .

Když z tohohle světa odešla Axa, Besinina matka, též na mozkovou mrtvici a skoro ve stejném věku, navíc ještě chudák slepá, životem unavená, po lesích uhoněná, byli jsme od toho dne spolu pořád. Besina mi dělala parťáka v práci, kamarádku, družku na lovu. Tu nejraději. Zvykla si v kanceláři pod stolem, v lese, když jsme šli za dřevařem či kočím, nebo lovit. Dlouhé nudné porady přečkávala spící na sedadle spolujezdce služební Nivy, Besinečka krásná.

Krucinál, dneska je ale pořádná tma. Člověk nic nevidí! Nějaká mlha, nebo co, kýho hroma mi padá před oči. Za tyhle slzy se stydět nebudeme. Ani jeden ne, ani jeden! Chlapi, copak nemáme srdce? Studí tváře a my, maskovaní nocí, předstíráme jak jsme tvrdí chlapi. Houby s octem. Pohřbíváme jednoho z rodiny. Víte vy vůbec, co to je? A koneckonců stejně je tma. Našim ženským, co jsou z toho úmrtí v šoku, jsme účast na pohřbu beztak zakázali. Kopej, panebože, kopej. Země otevři se už! Vracíme ti božího tvora, musíš jej přijmout, musíš. Musíš a nemusíš. Musíme a nemusíme. Nic nemusíme, akorát umřít, to tedy jo. Kopej, chlapče, ať už to máme za sebou. Natrénuješ to, co patří k životu. Kdybychom se na i pomazanou hlavu postavili, nic s tím nenaděláme, musí to tak dopadnout. Mám i po třetí vzpomenout tu tolikrát člověkem vyvolávanou spravedlnost? Lokli jsme si slivovice. Oba ji můžeme, jsme na ni trénovaní, ale nechutnala. To bude tím sevřeným hrdlem.

K ránu 10. června 1992 se feně drsnosrstého jezevčíka narodila čtyři štěňátka. Dvě fenečky a dva psi. To se ví, že do lesácké rodiny s tím dolétlo spoustu radosti. Axa, dávno už právoplatný člen rodiny a vzorná matka, se svými potomky patřičně chlubila a příval nejsladší přívlastků od nás dospěláků, její smečky, ji duši balil do tepla a vrcholné spokojenosti. Dny a týdny běžely, dva pejsci i fenka už měli nové pánečky, jenom Besina zůstávala u Axy. Přes všechnu starost a péči, které se jí od matky i od nás dostávalo, byla z potomků nejslabší. Občas dokonce, jakoby jí úplně neposlouchaly zadní nožky, ale temperamentu měla na rozdávání. A byla milá, ze všech štěňat s nejkrásnější hlavou, nejvěrnějšíma hnědýma očima, přátelským, trochu prosebným, trochu sugestivním pohledem. Cizím jsme ji nabízet nechtěli, a tak zůstala doma. Já pro dva psy sice moc nebyl, ale čtrnáctiletá dcerka mně uprosila. Už od narození to byla "její" malá Besinka, mazlíček a když na ty dvě člověk pohlédl, neměl srdce říci proti tomu jediné slovo. A tak jsme rázem měli fenky dvě.

Život šel dál. Axa byla mezi myslivci dostatečně známá a tu a tam některým, ale hlavně nám, na polesí, pomáhala s dosledy. Besina, když to jenom trochu šlo, jí byla v patách. Doufal jsem, že sama od sebe se lecčemus přiučí, že jednou i ona bude lovecky dobrá. Dávno zesílila, vyzdravěla, v exteriéru neměla chybu, les ji zajímal, ale dosledovat zvěř tak jako máma nedokázala. V rozhodujících chvílích byla bázlivější, všechno v dobrém, ale jak se o takových psech říká, málo chytrá. Definitivně mne o tom ujistila, když Axa po dvou létech měla s dalšími štěňaty starostí nad hlavu a já chodil na šoulačku či čekané s Besinkou. Zkoušky jsme nedělali, takže papíry neměla, ale kámoška to byla prvotřídní, světová. Mnohdy až zbytečně žárlivá, s obrovským talentem umět se vnucovat a bylo nám spolu tak dobře, že se to snad ani popsat nedá. Prošmejdila si kdejaký kout, přebrala pachy, prolítala křoví, louku, meze i všechnu trávu mezi stromy a po každém přivolání nebo provinění, se na mne podívala tím svým překrásným kukučem tak přesvědčivě, tak obrovsky pravdivě a láskyplně, že jsem stejně zapomněl, co jí mám vytknout. A když jsem ji někdy opravdu vynadal, lehce plesknul, hned mne rozčílilo, jaký jsem trulant, že už to se psy neumím a omluvil se jí. Rozuměl jsem jí. A ona mně. To byla opravdická jistota, alespoň pro ten čas. Říkala, neukřivděná, že to nic, že vůbec o nic nejde, důležité prý je, že jsme zdraví, máme se rádi, že oba milujeme les a jsme pořád spolu. Pouto se zpevnilo, měla neměnitelného pána a mně to, jak jinak, dělalo dobře, zamiloval jsem se do ní, do Besiny. Že to nejde? Ale ano, jde a úplně jednoduše. To ovšem platilo do doby, než ji pohladila dcera, zdrobněla její jméno a vzala ji na klín. V ten moment jsem byl zapomenut. Vzpomněla asi na výcvik poslušnosti, učení slušného chování správného loveckého psa. Tam jsem byl učitel a ona žákyně, s tím nešlo nic dělat Ovšem stačilo se ukázat s puškou přes rameno a po radosti měla zase zlatovlasá dceruška.

Nepřerostla, zůstala pěkným drsnosrstým jezevčíkem. Zvláštní bylo, že hlavu měla celý život jakoby štěněcí a tou dobráckou maskou se sblížila s kdekým. Jenom s malými dětmi ne. Nikdo z nás nevěděl, jestli ji nějaký člobrda někdy ublížil, nebo zda je brala jako konkurenci, zda na ně nežárlila. Teritorium kolem domu si hravě uhlídala, běda jak kolem šel někdo s velkým psem. Vyrážela po něm hlasitě a bojovně, ovšem též s patřičným odstupem. Co kdyby se mu náhodou její řeč nelíbila, chtěl něco objasnit a běžel se zeptat blíž? V takovém případě měla bleskově ocas mezi nohama a metla fofrem do svého psince nebo se honem honem schovat za někoho z nás. Měli jsme z ní legraci, na oko ji ale chválili. Hlídala dům? Hlídala, tak co?

Brávali jsme je na houby, na maliny, nebo jen tak do lesa, fenky naše. Vycítily volnost, ověřili si, že nás dostatečně zaujaly lesní plody a vyrážely na průzkum. Nikdy se nestalo, že by byly pryč dlouho, ale že pohonily nějakou zvěř, tu a tam prohnaly kus srnčího anebo zajíce, to tedy ano. Jenomže jezevčík není žádný hlupák, ba právě naopak. Feny brzy poznaly, že zvěř nedohoní a vracely se. Každý si chválí svoje, a tak kdož tuhle psí rasu vyznáváme, říkáme, že nad jezevčíky není. A přitom víme, že jsou paličatí i rozumní, že vždycky dobře ví, co se po nich chce a že je lepší strefit se jim do nálady. Jsou to profesoři a ti také sem tam udělají chybu. Bodejť by ne. Život tropí hlouposti, jinak by byl fádní, ke znudění. S dcerkou jsme sbírali suchohřiby ve vysokém lese. Psi volně běhali kolem. Z množství mladých hub jsme se radovali, jezevčíky ani nesledovali, až se stalo, že nám po zádech rázem přejel mráz. Besina vyla jako by ji na nože braly a Axa štěkala plačtivým tónem v nesmírně vysokých výškách. Dcera se zhrozila, jejím miláčkům někdo ubližoval a už jsme k těm prosebným hlasům letěli. Ano, ubližováno jim skutečně bylo, ale docela spravedlivě. Rozhrabaly totiž vosí hrad v zemi pod vývratem. Takový tanec jsem dlouho neviděl. Já chytil Axu a už jsem dostával jedno žihadlo za druhým. Neudržel jsem ji, vyškubla se a ona sprintovala k potůčku, Besina tryskem za ní a hup do vody. Tak teď nevím, jak to s tou chytrostí či hloupostí u jezevčíků vlastně je. Vos se v ledových vlnkách zbavily. Ne sice všech, u auta jsem ze srsti ještě nějakou vyčesal, ale přežili jsme to.

O naší Besině by se toho dalo navyprávět hodně. Nějak to však ze mě neleze. Pořád nemohu uvěřit tomu, že ráno byla dobrá, zdravá, prošli jsme se, proběhla se, a při stmívání už nedokázala vylézt z boudy ven. Na ten smutek v jejích očích nikdy, do nejdelší smrti, nezapomenu. Mozková mrtvice. Jeden by řekl, že to je naše, člověčí nemoc a vidíte, posílá na smrt i psy. To bude tím, že k sobě máme tak blízko! Taková nespravedlnost, vždyť naše Besinka přežila i srážku s autem. No, a tehdy šlo opravdu o život. Na cestu nikdy nevběhla, znala všechno kolem a najednou jí v makovici blikl nějaký ten psí zkrat a byla tam, pod kolem felicie. Chudák řidič, ten z toho byl málo živý. Omlouval se, chtěl ji i syna, se kterým a ještě jedním študákem byla na lovecké chatě, odvézt k veterináři. Byl by udělal cokoliv, jenom aby mu bylo odpuštěno a přitom za nic nemohl. V jedenáct v noci, při venčení, mu skočila do světel. Kluk, tenkrát student lesnické fakulty, to zvládl na jedničku. Nejdřív vše nasvědčovalo tomu, že Besina nepřežije, že vydechne naposled. Mysleli na vnitřní zranění a na ránu z milosti. Pak se trochu zbrchala, ožila, ale nemohla na přední běh. No nic, kluci zajeli k veterináři a všichni měli noční. Doktor operoval, čistil, desinfikoval, dával dlahu, posilující injekce a na doma pilulky. Chlapce uklidnil, že vnitřní zranění nemá. Doma jsem ji léčil já a byl to docela horor. Umělohmotnou dlahu si okousala během dvou dnů, desinfekční přípravek slízala, posilující prášky jsem do ní musel cpát násilím. Byla moc špatným pacientem, ale dostala se z toho. Jen občas jsme se smáli, že má nohy do "O", jako Garincha. Chechtala se s námi.

Když umírala její máma, bylo to k ránu a v lednu, Besina strašlivě plakala, ale odvolat se nedala. Byly spolu do poslední vteřiny a když Axa vydechla naposledy, Besina teprve potom, smířená s osudem ztichla, jako by si uvědomila, že teď už je konec, že její mámu už bolesti netrápí a že se nedá nic dělat. Ulehla a byť unavená, myslela na to, že teď všechno kolem baráku bude na ní, ale že pánečka nezklame, protože ho má ráda a všechny ostatní jakbysmet. Tak, jako oni jí. Dva roky se ode mne nehnula a když jsem ji výjimečně nemohl vzít s sebou a vracel se Nivou domů, od půlky vesnice ji slyšela, poznala zvuk motoru a vítala mne na dálku tak hlasitě, že si sousedé zacpávali uši. Tak to bylo, doopravdy. A možná ještě hezčí, copak si člověk všechno zapamatuje?

Dva roky a dost! Teď ji pohřbíváme. Myslím, že ji nedokáži položit do hrobu. Radek kývá, že to udělá sám. Je to hodný kluk. Podlamují se mi kolena, ale ještě potřebujeme velký kámen, něco na místo mramorové desky, něco proti toulavým psům. Zeť pro něj jde ke kraji lesíka, nějaký vybere, leží jich tam halda, těžkých, rulových, jesenických kamenů. Sedám si do sněhu a nahýbám si z lahve. Oboje studí a při tom mi na čelo naskočil teplý pot. Ne! Musím se přemoct. Já ji pohřbím. Byla všech, vím to, celé naší rodiny, a oni mi odpustí, když teď řeknu, že byla moje. Beru ji, Besinu, do náruče, mlčím a přesto se s ní loučím. Je mi na nic. Brečím, ale kašlu na to! Ona by mně pochopila. Mockrát byla já a já zase mockrát ona. Kdo má psy rád, ten mi rozumí.

Jdeme domů. Netěším se, bude smutek. Věhlasné - král je mrtev, ať žije král, tady vůbec neplatí. Nebyla žádným králem. Byla taková obyčejná, jako my, naše milá hnědooká Besinka.



vychází v 7:29 a zapadá v 18:00 vychází v 22:26 a zapadá v 14:06 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...